Historie Tuniska

Tunisko se svou polohou v prostřed Středozemního moře bylo vždycky hodně "na ráně" pro různé dobyvatele, ale i pro střetávání kultur. Historii má bohatou, takže budu muset hodně zjednodušovat. Historii píšu zpaměti, takže mě prosím neberte za slovo.

Dvojí Kartágo - Římské období - Vandalové, Byzantinci - Arabové - Turci - Francouzi - Válka - Osamostatnění

Dvojí Kartágo

1. "první" Kartágo postavili Féničané
2. "druhé" Kartágo obývali Římané, poté, co první Kartágo dobyli

Punské Kartágo

Historické záznamy začínají osídlením Tuniska Féničany. Tehdy se jim říkalo Punové. Šlo o národ semitský, původem z území dnešního Izraele, Palestiny a Libanonu. V oblasti Tuniska založili své nejdůležitější kolonie. Založení Kartága proběhlo už někdy v devátém století před naším letopočtem, tedy před kolonizační vlnou řeckou. Některá místa -- Sousse a Bizerte -- kolonizovali už ve století dvanáctém, což je dost dávno i na středomoří -- krátce po Trojské válce. Punové - Féničané byli výborní mořeplavci a oblast kolem Kartága se jim hodila svou výhodnou polohou uprostřed Středozemního moře. V nových koloniích se mísili s původním obyvatelstvem, v tomto případě s Berbery.

Féničané tedy založili Kartágo. První Kartágo, jak to nazývám já. Kartágo prosperovalo z úrodných okolních nížin (tehdy byla Severní Afrika mnohem vlhčí oblastí než dnes), z námořního obchodu a úspěšně politicky intervenovalo na Sicílii mezi tamní řecké osady a do oblasti dnešního Španělska. Důležitou roli hrály také styky s mateřskými městy na území dnešního Izraele a Libanonu, zejména s Týrem a Sidónem (možná si pamatujete z Bible, jak na Týr a Sidón nadávali izraelští proroci). Potom v šestém století, po dobytí Palestiny Peršany, se centrum fénického světa přesunulo do Kartága. I poté Punové-Féničané pokračovali v kolonizačních aktivitách, když založili mnoho španělských a severoafrických přístavů.

Féničané používali fénickou abecedu, z níž vyšly všechny abecedy evropské. (Azbuka-cyrilice se vyvinula z iónského řeckého písma a latinka ze starého sicilského řeckého písma. Docela častý omyl je údaj, že se latinka vyvinula z iónské alfabety. Sicilské řecké písmo se podobá fénické předloze i latince více než iónská alfabeta.) Fénická abeceda, protože zaznamenávala jazyk semitský, neměla samohlásky. Fénických záznamů se v Tunisku zachovalo velmi málo.

Punské války

Punské Kartágo se s Římem dostalo do křížku celkem třikrát, protože kontrolovalo sicilské úžiny. Šlo o války dvou nejvýznamnějších mocností o vládu nad středomořím.

1. První punská válka (mínus 264 až 241) byla převážně námořní. Římané zpočátku prohrávali, ale pak si udělali kopii (loď-rip) kartaginské lodi, k níž přidali můstek pro pěší. Vyhráli, skončilo to mírem a výpalným.
2. Druhá punská válka (mínus 218 až 201) se vedla po souši, protože na moři už měli převahu Římané. Kartaginský velitel Hanibal vzal ze Španělska slony a 30 tisíc pěšáků, přešel s nim Alpy a úspěšně se svou armádou operoval na italském území. Vyhrával takticky, zvítězil v několika slavných bitvách, ale strategického vítězství nedosáhl. (Možná znáte jeho výrok "ještě jedno takové vítězství, a jsem zničen".) Zatímco Hanibal už v Itálii mlel z posledního, připluli Římané ke Kartágu, porazili punskou armádu, a vyhráli tak válku.
3. I po druhé prohrané válce se Kartágo vzchopilo. Třetí punská válka (mínus 149 až 146) byla motivována politicky ze strany Říma. Opět přijeli ke Kartágu, opět jej oblehli a po dvou letech dobyli, ovšem tentokrát to vzali z gruntu a punské Kartágo doslova srovnali se zemí. Obyvatelstvo prodali do otroctví a ruiny zasypali solí, aby tam v budoucnu nic nemohlo růst.

Kartágo Římské

Už Caesar to nevydržel a nařídil Kartágo znovu obnovit. Zřejmě šlo o opravdu strategické místo s dobrým přístavem. Na přelomu letopočtu tedy v oblasti Tuniska znovu vyrůstá Kartágo, tentokrát Kartágo plně římské, s římskou kulturou a plnou závislostí na metropoli. Z tohoto města se dochovaly základy a to, co lze nyní na místě Kartága vidět.

Římské období

Území Tuniska bylo v Římské říši považováno za jednu z obilnic Říma, obzvláště úrodné severní údolí Medjerda. V té době bylo více srážek, takže se v oblasti Sahelu (dnes území kolem Kairouanu) rozkládala širá obilná pole a dále na jih nekonečné olivové sady. Hodně zbohatlo město Thysdrus, dnešní El Jem, takže si mohlo dovolit i výstavbu kolosea.

Ačkoli při podrobnějším studiu římského období můžete zaznamenat různá povstání, stávky a menší bitvy berberů s legionáři, šlo o neobyčejně stabilní dobu. Z římského období se v Tunisku dochovalo množství památek, které jsou odkrývány archeology. Kromě známého Kartága a famózního El Jemu se dále od moře nacházejí města s římskými vykopávkami Sbeitla a Dougga.

Není mi úplně jasné, co se v římském období stalo s národností většinového obyvatelstva. Odhaduji, že to byli stále Berbeři a Punové, kteří ovšem převzali římskou kulturu a možná i jazyk.

V té době již stál také Tunis (jako město nebo spíše vesnice), ale neměl větší význam.

Vandalové, Byzantinci

Během vnitřních bojů o moc ve čtvrtém a pátém století se Římská říše natolik oslabila, že poté podlehla výbojům germánských kmenů přicházejících ze Střední Evropy. Při rozdělení římské říše na západořímskou a východořímskou Tunis zpočátku patřil pod západořímskou. Germáni při stěhování národů byli ale velmi pohybliví, a tak germánský kmen Vandalů prošel na své cestě od Rýna přes dnešní Francii, Španělsko (zde obýval kraj "Vandalusii"), Maroko a Alžírsko až do oblasti Tunisu. Kartágo Vandalové dobyli a zhruba století zde vládli. Tunisko použili jako základnu k dalším výbojům a nakonec dobyli a vyplenili i samotný Řím. Z této události vychází dnešní označení "vandal", pro toho, kdo něco brutálně ničí.

Po smrti vládce Vandalů Genserica obsadila Tunisko vojska byzantinského císaře Justiniána. Tunisko bylo pak po zhruba sto padesát let součástí Byzantské říše.

Arabové

Oblast Tuniska dobyl v roce 670 arabský vojevůdce Oqba ibn Nafi. Pojem "dobyl" není asi zcela přesný, protože Oqba prostě přijel. Hlavní centra (konkrétně Kartágo) jednoduše ignoroval a soustředil se na založení vlastního hlavního města. Tímto městem se stal Kairouan.

Kairouan znamená "karavana". Oqba ibn Nafi podle arabského zvyku založil město na místě bez vody, aby o něj nikdo nechtěl bojovat. "Vybuduji město, které bude navždy pevností Islámu." Kairouan je dnes skutečně jedním ze čtyř svatých měst islámu.

Arabský vojevůdce Oqba ibn Nafi ve výbojích pokračovali dál na západ, dobyl Alžír a Maroko a zastavil jej až oceán. Krátce po založení Kairouanu se Arabové střetli s reakcí místních berberských kmenů, k rozhodující bitvě došlo v amfiteátru El Jem (toto místo sloužilo jako skutečné bojiště nikoli naposled).

Arabské zlaté období

Arabská říše byla krátce po dobytí Maghrebu strašně roztažená přes půlku světa -- od Iránu po Maroko. Vládce sídlil v Damašku, což je do Tuniska strašně daleko, a tak kalif jmenoval svého zástupce, který se jmenoval Ibrahim ibn Aghlab. Tento Ibrahim ibn Aghlab se ovšem postavil proti kalifovi a prohlásil za emíra. Emirát brzo nabyl dědičné povahy. Emír je něco jako princ. V devátém století tedy vládne v Tunisku dynastie Aghlabidů (založená tím Ibrahimem). Toto období se nazývá zlatým věkem Tuniska. V Kairouanu se staví velká mešita. Pro srovnání: u nás tou dobou probíhá zlatý věk Velké Moravy.

Zajímavé je, že emirové sídlí v městě Tunisu. Tunis byl až do té doby nevýznamnou arabskou vesnicí a přístavem poblíž mnohem důležitějšího Kartága. Město Tunis zažívá rozvoj (mešita Zitouna), v Sousse a v Monastiru se staví opevněné kláštery nazývané ribaty. Aghlabidové dobyli Sicílii a Maltu. Díky Aghlabidskému vlivu se do křesťanské Evropy přes Sicílii dostaly první kousky arabské učenosti (např. Al Chvárizmí) a značná část zapomenuté učenosti řecké.

Další vládnoucí dynastie byli Fatimidové, kteří přišli z Jemenu. Na Fátimidech je zajímavé, že to byli Šíité a tvořili výraznou opozici do té doby vládnoucím damašským Sunnitům. Fátimidé po čase  dobyli Egypt a přenesli do něj své hlavní město. Tunisko po odchodu vládců zpustlo, načež bylo 1159 dobyto Almohady z Marákeše (ti vládli i ve Španělsku), opět Sunnity. Časem se opět opakoval osamostatňovací scénář a z místního guvernéra povstala další dlouhá dynastie Hafsidů (1228 až 1574). Z Hafsidů stojí za zmínku sultán (něco jako král) a kalif (císař = ochránce víry) Abu Abdullah al-Mustansir, součastník našeho Přemysla Otakara II. Abu Abdullah al-Mustansir např. odrazil křížovou výpravu francouzského krále Ludvíka devátého (ten v Tunisu i zemřel).

Turci

Pro Turky Tunisko dobyl slavný pirát Barbarossa (Rudovous), který měl původně základnu na plochém jihotuniském ostrově Djerba. Barbarossa dobyl Tunis roku 1535, ukončil tak vládu dynastie Hafsidů (i epizody s intervencemi Španělů) a Tunisko za vojenskou pomoc předal do rukou Turků. V tureckém období Tunisané provozovali nepokryté pirátství, fakticky se tím živili. Tuniský bej časem opět zopakoval klasický scénář a prohlásil se nezávislým vladařem.

Francouzi

Tunisko spadalo do zájmové zóny Francouzů v Africe. Francouzi měli v Alžírsku svou kolonii a v roce 1881 Tunisko vojensky obsadili a vyhlásili zde protektorát, když beje nechali dále formálně vládnout.  Politicky jim to povolil pruský kancléř Bismarck, který se mylně domníval, že se Francie v koloniích vysílí (čímž se oslabí její revanšismus).

Ačkoli Tunisko nebyla francouzská kolonie de jure, prakticky jí byla. Ačkoli Tunisané mohli studovat, přejímat evropské zvyky a budovat průmysl, nemohli se podílet na správě své země. Časem propukla menší povstání, vznikla strana Destour (ústava) a Habib Bourguiba nakonec založil stranu Neo-Destour, která chtěla nezávislost.

Válka

Po obsazení Francie v roce 1940 bylo Tunisko formálně svěřeno Vichistické Francii. Přes Tunisko Němci a Italové zásobovali svoje jednotky bojující v Africe, zejména v Lybii.  V roce 1942 na podzim, když se Američané vylodili v severní Africe v jiných francouzských koloniích a chtěli Tunisko dobýt, Němci a Italové urychleně Tunisko obsadili, aby se (zejména v horách Atlasu a v údolí řeky Mejerdy) mohli Američanům postavit.

Spojencům moc válčení zpočátku nešlo, protože měli nezkušené vojáky (hlavně Američané) a zmatky v logistice. Také počasí moc nepřálo (dost pršelo a těžká technika končila). Němci měli zkušenější armádu. Američané postupovali hlavně díky svému dobrému dělostřelectvu a obrovským zásobám válečného materiálu. Nakonec se Američané v Tunisku r. 1943 sešli s Angličany (a dalším jednotkami Comonwealthu), kteří mezitím zatlačili vysílenou Romelovu armádu z jihu do posledního útočiště na poloostrově Cap Bon, kde se tato armáda nakonec vzdala.

Osamostatnění

Po konci války v roce 1945 chtěli Tunisané větší autonomii, ale Francouzi moc k jednání naladěni nebyli. Důležitou osobností byl Habib Bouguiba, který napřed utekl do Káhiry, potom vyjednával ve Francii a vrátil se do Tuniska. Tam ho Francouzi opět (již po několikáté) zatknuli, čímž Tunisany pěkně naštvali. Drobné boje vedly k tomu, že Francie postupně uznala nezávislost Tuniska. Od roku 1956 je Tunisko formálně nezávislé (20. března = den nezávislosti).

Bourguiba byl prezidentem až do roku 1987. Za jeho vlády došlo k oddělení státu od církve (muslimské), ženy získaly plnou emancipaci (a to doslova a ve všech ohledech) a zlepšilo se vzdělání. Ačkoli Habib Bourguiba byl prezidentem doživotním, roku 1987 odstoupil, protože už byl starý. Z mně neznámých důvodů toto odstoupení Tunisané slaví jako státní svátek (7. listopadu).

Tunisané obecně Habiba Bouguibu bezmezně milují (už za života mu postavili v Monastiru Mauzoleum). Podle Habiba Bourguiby se v Tunisku jmenuje všechno důležité -- pokud se například chcete v nějakém městě dostat na hlavní ulici, zeptáte se, kudy na třídu Habiba Bourguiby.

Arabské jaro

Koncem roku 2010 se v Tunisu upálil mladík Muhammad Buazízí, aby tak protestoval proti špatným podmínkám a nemožnosti otevřít si živnost. Buazízího smrt jako poslední kamínek do mozaiky nespokojenosti spustilo povstání proti režimu prezidenta Zine El Abidine Ben Aliho, což byl teprve druhý tuniský prezident. Po několika týdnech nepokojů Ben Ali uprchl s částí státního pokladu, za což byl v nepřítomnosti odsouzen. Povstání dosáhlo svých cílů, protože od roku 2012 je v Tunisku svobodně volený parlament.

Nepokoje se z Tuniska jako inspirace, že to jde, přenesly do Egypta, Jemenu, Bahrainu, Maroka, Libye a do Sýrie. Zatímco v Egyptě byl průběh zpočátku podobný Tunisku (sesazen diktátor, svobodné volby) a teprve později převzala opět moc armáda, v Jemenu přetrvala nejasná situace až do roku 2012. V Maroku vedla už jen hrozba protestů ke značným ústavním změnám omezujících monarchu. V Libyi se vzbouřila východní metropole Benghází a po podpoře západních velmocí povstalci zvítězili v občanské válce. V době psaní této aktualizace vrcholí v Sýrii občanská válka.

Tunisko na Arabském jaru získalo z arabských zemí asi nejvíce. V zemi je určitá demokracie a svoboda. Sice je trochu nepříznivý vliv sousední Libie, ale oproti jiným arabským zemím je to teď v Tunisku patrně nejlepší, aspoň pokud jde o bezpečnost a demokracii.